Knihy

Knihy

Vítej, subjekte,
zde najdeš seznam knih, které jsem napsal a také něco o nich. Klikni na odkaz, aby ses dostal přímo k nim.


Doběhl jsem k mému oblíbenému stromu, je to velký strom s kořeny všude. Vlní se jako vlny oceánu, na kterých jsem kdysi surfoval se sestrou. Možná proto se tady cítím tak volný, možná, že ten strom je má náhrada. A pak ten zvuk čirého potoka. Maličký potůček, který teče přímo do moře. Je to tady jako v pohádce, a co víc, je to tady moje. Stromy se mi klaní, květiny mi leží u nohou. Mraky na obloze pořádají přehlídky. Jsem jako princezna, co to žvaním, princ přece.


"Možná někdy... za tisíc let"

- Scott Darkholme

2. vydání


Ahoj, Jsem Lýdie a jsem cestovní průvodkyně, létám letadlem zvaným "Airbus 7y13r" a můj plán cesty bývá letět do jedné země, starat se o své zákazníky a třeba se i spřátelit. V prvním díle mých cest se podíváme do Karibiku s pár mladými lidmi, kteří chtějí poznat svět. Doufám, že si můj příběh užijete tak, jako já svou dovolenou ;) 


Královniny básně Zkus se vcítit do mě, zkus cítit ledovou nicotu, nebo déšť s pověstí smutku, zkus cítit páru v závalech vášně 


Miloval jsem tě, ty jsi mě nenáviděl. Nedokázal jsem to unést, musel jsem to udělat. Nemohl bych bez tebe být.  


Krátká povídka o holce žijící v neobyčejném strachu z velkých prostorů, tedy agorafobii. Již deset let nevykročila ven z domovních dveří. Jediní přátelé jsou pošťačka Lýdie a soused Carson. 


Ten den pršelo. Na ulici se sem tam mihl nějaký ten deštník a pod ním uspěchaný človíček běžící do práce. Kapky pomalu stékaly i po okně, u kterého Apollo seděl. V ruce držel hrnek s horkým čajem. Máta s meduňkou voněly místností a čaj rozehříval Apollovo tělo v chladném bytě...

...V místnosti se objevila dívka. Fialové lokny jí spadaly po ramenou a dále se vlnily ve vodopádech tekoucích až do poloviny trupu, kde končily světle zelenými kapkami. Všechno bylo na ruby. Celá místnost vypadala jako po výbuchu. U balkónových dveří ležel hrnek, tekutina, stále ješte horká, byla rozlitá po podlaze. Dívka popošla k místu, černé upnuté kalhoty, lehké rudé tílko a dvě zbraně u pasu, pomalu přejela prstem po tmavé skvrně. která na bílé zdi přímo bila do očí. "Olly," promluvila snad poprvé za celý den, hlas měla zachraptělý. Vlastně spíš mumlala jen tak pro sebe, nebyl tam nikdo, kdo by ji slyšel.