Clyde

Jméno
Clyde Jude Beckett

Věk
24

Zodiac
Scorpio

Andělský předek
Armaros

Povaha
Zůstal sám. Připoutaný ke své minulosti. S nejasnou budoucností. Je to Clyde, bez své Bonnie, která nikdy nepřišla, a nikdy ani nepřijde. Je tragickou duší, která kontrastuje s jeho jménem. Jak moc se od něj očekávalo. Měl rozesmát plačícího, uzdravit nemocného, rozjasnit deštivý den a dát naději ostatním. Stal se zklamáním, které ho spoutává stále dál a dál. Blíž a blíž k osudu jeho strážného anděla. Vždyť své druhé jméno dostal podle písně "Hey, Jude"... měl přezpívat smutnou píseň vesele. A on vás i veselou ódou na radost rozdrtí jako malé bezvýznamné nic. Čím blíže jste vy jemu, tím dál je on vám. Je to tak. Přátelé se nezískávají lehce, a pokud to neumíte, nemáte žádné. Snad jediným uklidněním... alespoň na chvíli... je procházka v dešti. Je to skvělá příležitost. Můžete zapomenout. Jediné co slyšíte je uklidňující kapání o smutné rezavé okapy, občas někde v dálce zpívá bouře a po vašem těle utíkají kapky deště, které se nakonec rozplynou jako vaše již dávno ztracená naděje. Nehledě na to, že pak musíte sušit oblečení... Protože ono vám to za to stojí. Domu se vrací jako v tranzu. Nevidí, neslyší, jen pomalu bloudí známou cestou. Potkejte ho cestou. Usmějte se na něj. Možná vám úsměv vrátí, možná... jenže proč se přetvařovat. On ví, že pravda vždycky vyjde najevo. A to jsme u další vlastnosti. Nečekejte od něj lež, zradu. Pokud je zničený, vidíte to, a pokud by byl veselý, tak by byl veselý. Ve skutečnosti je metaforou svých pocitů. Personifikací své minulosti. Spí někde za branou spoutanosti, hledící na svobodu a tu nemožnost jejího dosažení. Pojďte a vezměte jej s sebou. Ať už jdete kamkoliv, protože ať už je jakýkoliv, přítele jako je on nenajdete. Udělá pro vás vše, co bude v jeho silách... pokud již nebude pozdě. Protože tak už to bývá, je spoután minulostí, a proto mu utíkají sekundy... minuty... hodiny... přímo před očima. Ale odpoutejte mu řetězy. V jeho hlubinách... V jeho rezavém srdci spí záhuba. Spí a chce být probuzena... Jak moc po tom sténá, a jak moc se jí toho nedostává. Jen se ovládnout, protože to je na něm. Kdoví jestli se někdy probudí... a jestli ano, dokáže ji ovládnout? Těžko. Jestliže má problém sám se sebou. Už jsem to přece jednou psal. Naděje je pouhou iluzí. A to se říkalo, že naděje umírá poslední. A možná to byla pravda. Protože jemu už nezůstalo nic. Jen pitomé město, ve kterém přežívá. Lidé, kteří se na něj dívají jako na tajemství, které nesmí být prozrazeno. Vzpomínky, které jsou temnější než slepota. Bolest, která je nevyslyšena... utlačena v jeho hlubinách, zpívající libozvučnou píseň záhubě, aby spala dál a dál. Ukolébavka, která uspává jeho pravý potenciál. Buďme rádi, že je alespoň schopen udržet své tajné touhy někde uvnitř. Takhle s vámi sdílí jen svůj smutek. Odnesete si jej domů, jako suvenýr, že jste Clyde potkali. A bude vás pronásledovat ještě chvíli. Jeho spící pohled. Ta zničená příležitost. To zklamání. Ta ukolébavka, kterou na vás hraje, kdykoliv promluví... skoro si ani nepamatuji slova... možná to ani nebyla slova... jen klidná deštivá melodie, ticho před bouří... 

Historie
Clyde, jak pěkné jméno, a kde jsem ho dostal? Narodil jsem se na jihu Švédska. Ve městě zvaném Katrinesholt. Máma byla balerínou, vlastně už jen učila balet a táta byl ošetřovatel v lázních. Celkem běžná rodinka, řekli byste si. Možná i ano. Než mi to všechno začalo připadat nesprávné. Byli to lidé, kteří mě vychovali, kteří mě milovali, dali mi všechno. Měl jsem všechno, co jsem chtěl. Kurzy krasobruslení, chodil jsem zpívat do kavárny, kterou vedla teta Margareta a partu kamarádů, na které bylo spolehnutí. Tak proč.. proč by mi to mělo připadat nesprávné!? Došlo to dál, kdy jsem se kvalifikoval na úroveň mezinárodních soutěží v krasobruslení, začal jsem i přispívat rodině na vedení domácnosti... a pak bum! Bylo mi zrovna patnáct. Kdoví proč jsem sekl s kariérou která se tak slibně otevírala přímo před mýma očima, kdoví proč jsem přestal zpívat jazz usměvavým zákazníkům tetiny kavárny... kdoví proč jsem nedostudoval vysokou... Cítil jsem se čímdál tím hůř. Můj život ubíral na smyslu, kdysi mi rodiče říkali, že jsem byl pýchou jejich rodiny. "Seš pěknej po tátovi a talentovaný po mě", říkávala máma, taky nemusela být skromná, kdysi bývala hvězdou svého oboru. Potom, co si ale udělala ošklivé zranění na noze, se rozhodla balet už jen učit. Její nejlepší dny už byly stejně za ní. A mé už jsou očividně také. Dříve věrní kamarádi mě opustili... Neměl jsem nikoho, komu brečet na rameno. Chodíval jsem zpívat operu do divadla v noci, kdy tam nikdo nebyl. Bylo to moje tajemství, moje naděje. A to pak taky skončilo, když nainstalovali alarmy. Holt, co jsem s tím mohl dělat... Rodiče se na mě dívali s úsměvem na rtecha a zklamáním v očích. Stále mi ještě přáli to nejlepší. Snažili se mi pomoct, jak už jen mohli. Možná jen díky nim jsem ještě ani nezkoušel, jaké to je zadržet dech a už jej nikdy nepustit, nebo jaké to je letět a pak prostě nebýt... prostě bum! Hádám, že tenhle šťastn život prostě jen nebyl určen mně... dostal jsem ukázku toho, co jsem mohl mít, a pak mi to všechno vzali, abych mohl litovat... a kdo? Přece Andělé... to oni přece ničí životy... A pak mi bylo 20, dostudoval jsem gymnázium ve Stockholmu a taky jsem studoval část vysoké školy. Stačilo to na titul bakaláře, takže jsem Bc. Clyde Jude Beckett. Trochu ošklivé. Preferuju ten titul nepoužívat. Už se za sebe stydím dost. Školu jsem skončil, když mi bylo 23. Začal jsem cestovat. Procestoval jsem svět. Opravdu. Kanada, Japonsko, Švýcarsko, Jížní Afrika, Argentina, Polsko... byl jsem snad všude... no dobře, tak všude ne... ale procestoval jsem toho hodně... vlastně ani ne hodně... ale dost jo. A nakonec jsem na Islandu usnul v hotelu. A tady skončila má minulost. Ta minulost, kterou mi ostatní andělé potrhali jako polní kytku a spálili na popel jako bezvýznamný kus papíru... 

Dodatek
Měří 166cm